20 let praxe v oboru

Zelená linka: 800 250 150

Dřevozbarvující houby


Dřevozbarvující houby se dále dělí na plísně a modrací houby. Tato skupina biotických škůdců dřeva je méně nebezpečná, než zbývající dvě skupiny , protože dřevozbarvující houby na rozdíl od ostatních škůdců dřeva nezpůsobují rozklad dřevní hmoty, pouze znehodnocují dřevo opticky. Jejich výskyt je tedy nežádoucí zejména tehdy, jestliže má dřevo plnit dekorativní funkci.

Z hygienického a zdravotního hlediska jsou však dřevozbarvující houby přinejmenším srovnatelné s dřevokaznými houbami, z tohoto pohledu představují větší nebezpečí než dřevokazný hmyz. Zejména spory plísní negativně působí na lidský organismus a často způsobují respirační potíže, bolesti hlavy apod.

Plísně

Základním předpokladem pro výskyt plísní je vysoká relativní vlhkost vzduchu a v důsledku toho i vysoká vlhkost dřeva. Plísně se mohou vyskytnout na dřevě již při vlhkosti dřeva vyšší než 20%, v praxi se porosty plísní na dřevě objevují ve větším měřítku až při vlhkostech dřeva okolo 35 - 40 % a vyšších. Mycelium plísní prorůstá pouze povrch dřeva, neproniká do jeho vnitřních partií.

Plísně

Část nejdůležitějších zástupců se systematicky řadí do třídy Zygomycetes (houby spájivé), část do třídy Fungi imperfecti (houby nedokonalé). Dřevo častěji napadají zástupci třídy Fungi imperfecti, především rody Penicillium, Trichoderma, Aspergillus, Paecilomyces, Alternaria a další.

Rod Penicillium

Je druhově velmi bohatý, jeho mycelium obvykle vytváří nízké porosty různých odstínů zeleně. Nejčastěji se vyskytují druhy Penicillium cyclopium, Penicillium brevicompactum, Penicillium freguentans, Penicillirtm notatum. Penicillium verrniculatum a další.

Rod Aspergillus

I tento rod je druhově bohatý, mycelium vytváří porosty (kolonie) různě zbarvené. Vzhled kolonií bývá sametový, zrnitý, vlnatý nebo vločkovitý. Nejčastěji se vyskytuují druhy Aspergillus amstelodami (žlutozeleně zbarvené porosty), Aspergillus versicolor (různé odstíny porostů, nejčastěji modrozelené a zelené), Aspergillus flavus (žluté až žlutozelené porosty).

Rod Trichoderma

Nejčastějším zástupcem je Trichoderma viride, který vytváří nejprve vatovité, později žlutozelené až tmavozelené porosty.

Rod Paecilomyces

Vytváří vlnaté, práškovité nebo slabě provazcovité porosty různé barvy. Nejčastějším zástupcem je druh Paecilomyces varioti, který vytváří žlutohnědé až olivově tmavohnědé porosty.

Rod Alternaria

Vytváří nízké černošedé až olivově hnědé sametové porosty. Nejčastějším zástupcem je druh Alternaria alternata.

Rod Stemphylium

Vytváří nízké šedé porosty vzhledově podobné rodu Alternaria. Nejčastějším zástupcem je druh Stemphylium sarcineaforme.

Modrací houby

Podobně jako plísně i modrací houby vyžadují vysokou vlhkost dřeva. Při vyšší vlhkosti dřeva než 20% je již výskyt modracích hub možný, i když v praxi se objevují ve větším měřítku až při vlhkostech okolo 4 0-50 % a vyšších. Modrací houby nejčastěji napadají čerstvé řezivo, které má dostatečnou vlhkost, zejména pokud není proloženo a nemůže tak přirozeně vysychat.

Na rozdíl od plísní jejich mycelium proniká částečně do dřeva, i když jen do hloubky nejvýše několik mm. Způsobují větší nežádoucí změny dřeva než plísně. V napadeném dřevu se objevují různobarevné pásy, pruhy nebo celé plochy, zbarvené nejčastěji modrošedě, šedě,až černě.

Část nejdůležitějších zástupců se řadí do třídy Fungi imperfecti (houby nedokonalé), část do třídy Ascomycetes (houby vřeckovýtrusné). Dřevo napadají nejčastěji rody Aureobasidium, Ceratocystis, Sclerophoma, Graphium a další.

Rod Aureobasidium (Fungi imperfecti)

Vytváří šedočerné později až černé porosty. Nejčastěji se vyskytuje druh Aureobasidium pullulans.

Rod Ceratocystis (Ascomycetes)

Vytváří rovněž šedočerné porosty, poněkud světlejší než rod Aureobasidium. Nejčastěji se vyskytuje druh Ceratocystis pilifera, který způsobuje modrošedé zbarvení dřeva borovice, méně často smrku.

Rod Sclerophoma (Fung inperfecti)

Vytváří šedočerné porosty podobné rodu Aureobasidium. Nejčastěji se vyskytují druhy Sclerophoma entoxylina a Sclerophoma pithyophila, které způsobují povrchové šedé zbarvení dřeva borovice i smrku.

Rod Graphium (Ascomycetes)

Vytváří černé porosty. Nejčastěji se vyskytuje druh Graphium ulmi, který způsobuje tzv. grafiozu jilmů, jejímž důsledkem je usychání a odumírání těchto stromů. Jiné druhy tohoto rodu způsobují nežádoucí tmavé zbarvení dřeva borovice a smrku.

Mezi nejvýznamnější biotické činitele, které přímo působí rozklad dřeva (úbytek hmotnosti případně i objemu) se řadí dvě skupiny škůdců- dřevokazné houby a dřevokazný hmyz.


Dřevokazné houby


Největšími škůdci dřeva jsou dřevokazné houby, které napadají jak stojící stromy (živé dřevo), tak i čerstvé Í řezivo a dřevo zabudované ve stavebních konstrukcích (mrtvé dřevo).

Morfologie (vnější vzhled) dřevokazných hub

Dřevokazné houby a houby vůbec neobsahují chlorofyl – zeleň listovou, a proto nemohou jako vyšší rostliny asimilovat Asimilace je proces, při kterém dochází k zabudování oxidu uhličitého do složitějších struktur (cukrů)při procesu fotosyntézy. Houby se tak musí živit látkami vytvořenými vyšším rostlinami.

Dřevokazné houby se řadí většinou mezi houby stopkovýtrusné (Basidiomycetes), částečně i vřeckovýtrusné ( Ascomycetes).

Jejich tělo se nazývá stélka, která je vytvořena z velkého množství vláken (hyf). Hyfy jsou mnohobuněčná vlákna,která rostou do značné délky a silně se větví.

Stélku dělíme na dvě části, a to:

  1. vegetativní - tato část proniká dřevem a odebírá mu živné látky (především celulozu a lignin), které slouží houbě za potravu. Tato část stélky se nazývá též podhoubí(mycelium).
  2. fruktifikační - tato část stélky je složena z navzájem spletených hyf, na nichž se vytváří různé útvary a na nich nebo v nich vznikají výtrusy (spory), kterými se houba rozmnožuje. Tato část stélky se nazývá též plodnice. Vzhled plodnic je typický pro každý druh houby a je nejlepším vodítkem k jejímu určení.

Produkce spor houbou je obrovská. V době plné aktivity (zralosti) houby vytváří jedna plodnice a až řádově deset na osmou spor za hodinu. Spory jsou pak snadno roznášeny větrem, hmyzem nebo vodou. Dopadnou-li na vhodný substrát, mohou za příznivých podmínek vyklíčit.

Ze spory nejprve vyklíčí jemné tenké vlákno, které se dále dělí a vzniká tak tzv. primární mycelium. Typické pro něj je, že je složeno pouze z tenkostěnných buněk. Spojováním buněk primárního mycelia a jejích dalším růstem se vytváří tzv. sekundární mycelium. Typické jsou pro něj přezky,které vznikají spojením sousedních buněk a jejich překlenutím příčnou přehrádkou. 

Při dalším růstu houby se mycelium dělí na: a) substrátové- rozšiřuje se uvnitř dřeva, stravuje obsah dřevních buněk a zajišťuje tak jejich výživu b) povrchové – rozrůstá se po povrchu dřeva. Jednotlivé druhy hub mají mycelium typicky zbarvené.

Některé houby jsou též schopny vytvářet z povrchového mycelia různé silné a dlouhé provazce nazývané rhizomorfy. Tyto útvary jsou typické zejména pro dřevomorku domácí. Rhizomorfy této houby jsou schopny prorůstat i zdivem a porůstat různé materiály, jejich typickou vlastností je, že nejsou vázány na výživnou hodnotu substrátu. Pomocí rhizomorf naopak houba rozvádí vodu a živiny na velké vzdálenosti.

Rozdělení dřevokazných hub

Dřevokazné houby můžeme rozdělit z několika hledisek:

  1. Podle způsobu tvorby výtrusů na:
    1. houby stopkovýtrusné (Basidiomycetes) - výtrusy se vytvářejí na zvláštních buňkách nazývaných basidie. Mezi ně patří většina našich dřevokazných hub.
    2. houby vřeckovýtrusné (Ascomycetes) - výtrusy se vytvářejí uvnitř kulovitých útvarů nazývaných vřecka.
  2. Podle schopnosti napadat živé nebo mrtvé dřevo na:
    1. houby parazitické - napadají pouze rostoucí stromy nebo keře,
    2. houby saprofytické - napadají pouze řezivo nebo zabudované dřevěné konstrukce,
    3. houby saproparazitické - jsou schopny vegetovat na živém i mrtvém dřevě, řadí se sem většina druhů dřevokazných hub.
  3. Podle zdrojů výživy na:
    1. houby celulozovorní - stravují pouze celulozu a příbuzné látky (hemicelulozy ap.)
    2. houby ligninovorní - stravují pouze lignin (např. některé druhy rodu Trametes).

Z praktického hlediska je dělení na houby celulozovorní a ligninovorní důležité , protože rozklad dřeva, který způsobují, je od sebe navzájem výrazně odlišný.

Celulozovorní houby způsobují rozkladný proces dřeva nazývaný hnědá hniloba.

Charakteristické znaky hnědé hniloby jsou následující: V počáteční fází rozkladu je dřevo načervenalé až rezavě červené a postupně hnědne uvolňovaným ligninem. Jeho pevnost je ještě z větší části zachována. Ve střední fázi rozkladu už pevnost dřeva výrazně klesá, dřevo se postupně stává měkkým, křehkým, snadno lámatelným, třísky na lomu jsou kratší než u zdravého dřeva.

V pokročilé fází rozkladu je dřevo již zcela křehké a měkké, lom je zcela hladký, nebo se dřevo drobí a rozpadá na prach. Často je na dřevě zřetelný kostkovitý rozklad, který je způsoben výraznými ztrátami na hmotnosti i objemu.

Ligninovorní houby způsobují rozkladný proces dřeva nazývaný bílá hniloba. Napadené dřevo většinou světlá, i když v první fázi rozkladu se může dočasně vyskytnout tmavší zabarvení. Někdy dřevo bělá rovnoměrně v celé části zasažené houbou, jindy má jen světlé pruhy, nebo se rozkládá tak,že se v něm tvoří nápadné dvůrky (komůrky) naplněné bílou nestrávenou celulózou. Dřevo se postupně stává měkkým až drobivým. Se ztrátou hmotnosti však prakticky neubývá na objemu a proto nedochází ke kostkovitému rozkladu jako u hnědé hniloby.

Houba potřebuje dostatečném množství vody při všech svých životních pochodech. Vlhkost prostředí je nutná pro vyklíčení spor, umožňuje činnost enzymů, rozkládání buněčných stěn a další vnitřní biochemické pochody, jako je trávení apod.

Jednotlivé druhy dřevokazných hub mají svoje specifické požadavky na rozsah vlhkosti dřeva, při kterém ho mohou rozkládat.

Pro každý druh dřevokazné houby tak můžeme stanovit minimální vlhkost dřeva, při které je ještě možný její růst a rozvoj. Při optimální vlhkosti dřeva je růst a rozvoj houby nejrychlejší. Maximální vlhkost dřeva je taková, nad kterou je již růst rozvoj houby zastaven.

Z hub, které mají nízké nároky na vlhkost dřeva lze uvést jako typický příklad dřevomorku domácí( Serpula lacrymans),( optimální vlhkost dřeva25- 30 %). Z hub, které mají střední nároky na vlhkost např. ponratku Vailantovu (Poria Vailantii) (optimální vlhkost dřeva 35 - 40 %). Z hub,které mají vysoké nároky na vlhkost, je typickým zástupcem koniofora sklepní (Coniophora puteana) (optimální vlhkost dřeva 50 - 60%).

Snížením vlhkosti dřeva pod minimální přestávají veškeré projevy života a houba se dostává do tzv. latentního stadia. Z tohoto pohledu je důležitým mezníkem vlhkost dřeva20%.

Při nižší vlhkosti dřeva než 20% zastavují totiž své životní pochody všechny známé druhý dřevokazných hub a není tak možný jejich růst, rozvoj a destrukční činnost.

Proto také není nutné chemicky chránit proti dřevokazným houbám zakryté dřevěné konstrukce, jejichž vlhkost je trvale nižší než 20%, za předpokladu, že k nim je zajištěn přístup a je tak možná jejich pravidelná kontrola.

Růst houby a její destrukční činnost je omezena vlhkostí také směrem nahoru. Při velkém obsahu vlhkosti mají houby nedostatek vzduchu a jejich růst je zastaven. Proto nehnije dřevo, které je ponořeno pod vodou.

Vliv teploty prostředí na rozvoj dřevokazných hub

Každý druh houby má jiné nároky na teplotu. Podobně jako u vlhkosti můžeme pro každou houbu stanovit minimální, optimální a maximální teplotu. Minimální teplota je taková, při niž je houba ještě schopna napadnout dřevo a začíná růst jejího mycelia. Při optimální teplotě dosahuje růst houby a její rozkladná činnost maximálních hodnot. Maximální teplota znamená nejvyšší teplotu,kterou houba ještě snáší. Optimální teplota se pohybuje pro většinu našich dřevokazných hub mezi 20-30ºC.

Různí autoři udávají poněkud odlišné optimální teploty pro jednotlivé druhy dřevokazných hub. Např. pro dřevomorku domácí se optimální teplota pohybuje v rozmezí 18-23ºC, pro konioforu sklepní mezi 22-24ºC, pro pornatku zprohýbanou mezí 25 - 26ºC, pro trámovku plotní dokonce mezi 32-36ºC.

Rychlost růstu dřevokazných hub

Rychlost růstu dřevokazných hub a jejich destrukční schopnost je závislá především na optimalizaci základních faktoru růstu (vlhkosti a teploty). U dřevěných konstrukcí, které jsou vystaveny venkovním teplotám, dochází v důsledku teplotních změn k periodickým výkyvům intenzity růstu.

V zimním období se růst mycelia hub a rozklad dřeva, který způsobují, zpomaluje nebo zcela zastavuje, v jarním a podzimním období je největší , v letním období bývá poněkud pomalejší, protože vlhkost prostředí( a v důsledku toho i dřeva)je nižší než na jaře nebo na podzim.

Nejznámější a nejběžnější druhy dřevokazných hub, které napadají zabudované dřevěné konstrukce.

Dřevomorka domácí (Serpula lacrymans)

Jedná se o nejznámější a nejnebezpečnější dřevokaznou houbu z těch, které se v tuzemsku vyskytují. Nachází se výhradně v domovních objektech (obytných místnostech, na půdách, ve sklepích, kolnách apod.) v přírodě je její výskyt velmi vzácný.

Nebezpečná je pro svůj rychlý růst a šíření a rovněž pro nízké nároky na vlhkost dřeva. Pro její rozvoj postačuje vlhkost dřeva již těsně nad hodnotou 20%, Dřevomorka je navíc schopna produkovat značné množství vody, rozkladem celulozních složek dřeva a intenzivním dýcháním. Voda se objevuje v drobných kapičkách na plodnicích a zvlhčuje tak živný substrát - dřevo. Optimální vlhkost dřeva pro růst dřevomorky se pohybuje v rozmezí 25-30%, může však dobře růst i při mnohem vyšších vlhkostech. Optimální teplota se pohybuje okolo 20ºC.

Dřevomorka vytváří ploché, polštářovité plodnice, přisedlé na substrát. Plodnice mají různou velikost. Okraj plodnice je bílý, vnitřní části jsou zbarveny v závislosti na stáří plodnice oranžově až rezavé hnědé od vyzrálých výtrusů. 

Z podhoubí dřevomorky se mohou vytvářet tzv. rhizomorfy, což jsou provazce silné až několik mm hnědě až šedě zbarvené, po vyschnutí jsou lámavé. Pomocí rhizomorf se houba může šířit na velkou vzdálenost a porůstat nebo prorůstat i jiné materiály než je dřevo. Z praktického hlediska si je třeba uvědomit, že rhizomorfy dřevomorky mohou prorůstat mimo jiné i zdivem. Houba se tak může ve stavbách z původního ohniska napadení poměrně rychle rozšířit po celém objektu.

Dřevomorka domácí způsobuje hnědou hnilobu dřeva. Dřevo bývá zpočátku světle okrově zbarveno, později žlutohnědě až tmavohnědě. Většinou bývá poměrně suché. V pokročilé fázi napadení vznikají ve dřevě podélné i příčné trhlinky a dřevo se kostkovitě rozkládá, přičemž kostky jsou poměrně velké.

Koniofora sklepní (Coniophora puteana)

Pro svůj rozvoj tato houba vyžaduje vysokou vlhkost dřeva, proto se s ní v domovních objektech nejčastěji setkáváme ve vlhkých prostorách (ve sklepích, kolnách, na půdách v místech, kde zatéká apod.).

Plodnice koniofory jsou velmi tenké (jen několik mm), dají se snadno oloupnout. Mají pavučinovitě bílý okraj, jinak jsou zbarveny žlutavě, okrově, ve stáří až tmavohnědě. Koniofora je schopna též vytvářet myceliové provazce, které jsou však tenčí než u dřevomorky.

Optimální vlhkost dřeva pro růst a rozkladnou činnost koniofory se pohybuje v rozmezí 50-60%, optimální teplota okolo 23ºC. Oproti tepelným změnám je odolnější než dřevomorka (maximální teplota okolo 35ºC).

Koniofora sklepní rovněž způsobuje hnědou hnilobu dřeva, příznaky jsou však poněkud odlišné od dřevomorky. Napadené dřevo bývá většinou mokré, zpočátku je zbarveno žlutohnědě, později tmavohnědě. V pokročilé fázi napadení dochází i ke kostkovitému rozkladu, kostky jsou však na rozdíl od dřevomorky drobné. V konečném stadiu hniloby je dřevo možné rozmělnit na prach.

Pornatka Vaillantova (Poria vaillantii)

Plodnice jsou v mládi bílé, později tmavě šedožluté, dají se snadno odloupnout. Tvar a velikost plodnic je různá, v mládí jsou plodnice měkké, později kožovité. Povrchové mycelium je bílé, vatovité a mohou se z něj též vyvářet tenké bílé provazce. Provazce jsou tenčí než u dřevomorky, trvale bílé i ve stáří a nejsou ani po vyschnutí lámavé.

Optimální vlhkost dřeva pro růst houby se pohybuje v rozmezí 35-40%, optimální teplota okolo 27ºC.

Pornatka Vaillantova způsobuje hnědou hnilobu dřeva, v pokročilém stadiu rozkladu se dřevo kostkovitě rozkládá a nakonec ho lze rozmělnit až na prach.

Outkovka zprohýbaná (Antrodia sinnuosa)

Vzhled plodnic je podobný jako u Pornatky Vaillantovy, jediný podstatný rozdíl je v tom, že se špatně oddělují od dřeva. Nároky na vlhkost a teplotu jsou rovněž podobné. Také rozklad dřeva probíhá podobně, houba působí hnědou hnilobou, dřevo bývá většinou suché.

Charakteristickým znakem je, že se dřevo v pokročilé fázi rozkladu lupénkovitě třepí.

Trámovka plotní (Gloeophyllum sepiarium)

Plodnice mají rozmanitý tvar, většinou jsou konzolovité, bokem přirostlé. Povrch klobouku je drsně chlupatý, kruhovitě rýhovaný, žlutorezavý až rezavě hnědý. Na spodní straně jsou husté rozvětvené lamely v mládí oranžové, později tmavohnědé.

Charakteristickou vlastností trámovky plotní je malá náročnost na vlhkost a velká odolnost proti vysokým teplotám. optimální teplota pro růst této houby se pohybuje v rozmezí 32-36ºC, maximální teplota v rozmezí 44-46ºC.

Trámovka plotní je kromě odolnosti k extrémním klimatickým podmínkám nebezpečná především tím, že se jedná o typickou substrátovou houbu, tzn., že hniloba se počíná vyvíjet ve vnitřních částech dřeva. Zatímco vnitřní části dřeva jsou často zcela destruovány, tenká povrchová vrstva zůstává dlouhou dobu neporušena.

Rovněž trámovka způsobuje hnědou hnilobu dřeva. Dřevo postupně tmavne až do červenohnědé barvy. Ztrácí velmi rychle pevnost, stává se křehkým, snadno se láme, lom je hladký a lesklý. V pokročilé fázi hniloby se dřevo kostkovitě rozkládá, přičemž kostky bývají větší než u koniofory, ale menší než u dřevomorky.

Trámovka jedlová (Gloeophyllum sepiarium), trámovka trámová (Gloeophyllum trabeum)

Oba tyto druhy hub jsou blízce příbuzné trámovce plotní a mají podobné znaky a vlastnosti jako tato houba. Jediný výraznější rozdíl je v plodnicích. Plodnice trámovky jedlové jsou na rozdíl od trámovky plotní olysalé, hladké.

Výše uvedené druhy hub se nejčastěji vyskytují a působí největší škody na zabudovaných dřevěných konstrukcích, ve stavbách. Vzácněji se ve stavbách vyskytují i jiné druhy dřevokazných hub jako outkovka pestrá (Trametes versicolor), která je zajímavá tím, že způsobuje bílou hnilobu, houževnatec šupinatý (Lentinus lepideus), čechratka sklepní (Paxilus panuoides) a další.

Dřevokazný hmyz


Dřevokazný hmyz napadá buď živé dřevo (rostoucí stromy) nebo dřevo uskladněné případně i dřevo zpracované. Většina druhů dřevokazného hmyzu (larev) využívá dřevo jako potravu, jiným slouží jako prostředí pro růst a vývoj larev.

Dřevokazný hmyz se dělí do více čeledí, z nichž pro zabudované dřevěné konstrukce ve stavbách představují největší nebezpečí červotoči a tesařííci. Ostatní uvedené čeledi napadají především živé nebo uskladněné- vesměs neodkorněné dřevo.

Dřevokazný hmyz má podstatně nižší nároky na vlhkost dřeva než dřevokazné houby. Pro Napadení dřevokazným hmyzem postačuje vlhkost dřeva 10-12%.

Kůrovci (Scolytidae)

Zástupci této čeledi brouků jsou úzce vázáni na živé dřevo. Jejich larvy se vyvíjejí v kmenech a větvích různých druhů dřevin.

Velikost našich druhů kůrovců se pohybuje mezí 1-8 mm. Tělo je válcovité, oválné, nebo krátce oválné. Barva těla je obvykle tmavohnědá, černohnědá nebo černošedá.Larvy kůrovců jsou většinou bílé,u některých druhů slabě narůžovělé. Na hlavě je patrný pár krátkých, ale silných kusadel, tykadla jsou složena zjediného krátkého článku.

Vývojový cyklus larev trvá v průměru dva měsíce. Larvy během svého vývoje vykusují pod kůrou chodbičky, které jsou pro každý druh typické a stálé, takže většina druhů se dá určit podle požerků.

Pilořitky (Siricoidea)

Tvar těla dospělých brouků je válcovitý. Samička má hlavu a hruď převážně černě zbarvenou, zadeček je žlutavý, jen prostřední články jsou fialově černé. Tělo je zakončeno poměrně dlouhým kladélkem. Samička měří 25-45 mm. Sameček je menší a štíhlejší, měří 10-30 mm. Je převážně černě zbarvený.

Larvy jsou válcovité, bělavě zbarvené vyvíjejí se z vajíček, které samičky kladou především pod kůru čerstvě poražených neodkorněných kmenů nebo do poraněných stromů. Larvy nejprve hlodají v měkkém letním dřevě, potom pronikají dovnitř kmene. Později se chodby opět vracejí k povrchu a jsou zakončeny kukelnou kolébkou. Vývoj larev trvá 2-3 roky. Výletové otvory dospělých brouků jsou kruhovité a velké 4-5 mm v průměru.

Hrbohlavci (Lyctidae)

Brouci jsou 3-5 mm velcí, hnědě zbarveni, tvar těla je podlouhlý. Napadají poraněné stromy a neodzrněné čerstvě poražené dřevo, ale i dřevo zabudované. Škodí především na dubovém dřevě. Larvy vyhlodávají ve dřevě tenké chodbičky, a to převážně v běli. Nejznámějším zástupcem je hrbohlav parketoý (Lyctus linearis).

Škůdci dřeva na stavbách, v dřevěných konstrukcích, nábytku a muzejních exponátech


Červotoč (Anobiidae)

Červotoči mají protáhlé válcovité méně často oválné, svrchu zploštělé tělo. Jsou to brouci menších nebo středních rozměru. Tykadla mají 8-11 článková, pilovitá, hřebenitá. Barvení těla je nejčastěji tmavohnědé nebo načervenalé. Larvy jsou bílé srpovitě ohnuté.

Téměř všichni červotoči, kteří škodí na dřevě se řadí do podčeledi Anobiidae, která se dále dělí na 8 rodů a ty na několik desítek druhů.

Nejčastěji se vyskytují a největší škody způsobují dva druhy červotoč proužkovaný a červotoč umrlčí.

Červotoč proužkovaný ( Anobium punctatum)

Napadá především jehličnaté dřevo, méně listnaté. Dospělí brouci jsou velcí 3-4 mm. Tělo je válcovité, přední část štítu překrývá hlavu natolik, že je málo znatelná. Je jednobarevně hnědý až černý, pouze nohy a tykadla jsou poněkud světlejší. Krovky jsou protáhlé je na nich 10 tečkovaných rýh, odtud pochází jejich název.

Vyskytuje se především v obytných budovách, ale žije i ve volné přírodě. Dospělí brouci vyletují ze dřeva v červnu a červenci. Žijí pouze krátkou dobu (1-4 a týdny) a po celou dobu života nepřijímají potravu. Po oplození naklade samička vajíčka do trhlin a skulin dřeva (na drsnější plochy), a to většinou do dřeva, kde se vylíhly předchozí generace.

Larvy se vylíhnou po 12-20 dnech, zavrtávají se do dřeva a hlodají chodbičky, které jsou převážně orientovány podél vláken. Chodbičky za sebou larvy pevně ucpávají výkaly smíchanými s dřevěnými drtinkami.

Larva se po dokončenví vývoje zakuklí v blízkosti vnější plochy dřeva, těsně pod povrchem.

Výletové otvory dospělých brouků jsou typicky kruhovité o průměru (15 - 2) mn. Vývojový cyklus trvá od 6 měsíců až do dvou let v závislosti na teplotě, vlhkosti a druhu dřeva.

Poškození červotočem vede často k úplnému zničení předmětu nebo dřevěné konstrukce, ve velkém množství larválních chodeb se dřevo proměňuje v prachovitou drť nazývanou červotočinu.

Je to způsobeno hlavně tím, že se ve dřevě vyvíjí celá řada generací.

Aktivní napadení červotočem(tzn., že hmyz je ve dřevě přítomen)se projevuje přítomností žlutých sypkých pilinek v chodbičkách larev i pod výletovými otvory ve dřevě. Přítomnost červotoče se pozná také podle zvuku, který připomíná jemný tikot hodinek. Naproti tomu při starším neaktivním napadení je požerek larev zbarven okrově až dohněda a je celistvější nebo plně slepený.

Červotoč umrlčí( Anobium pertinax)

Dospělí brouci jsou poněkud větší než červotoč proužkovaný (4-5) mm. Celé tělo je černohnědé, na štítu jsou zřetelné zlatožluté skvrnky. Jinak se červotoč umrlčí podobá červotoči proužkovanému.

Dospělí brouci vyletují ze dřeva především v květnu a červnu. Vývoj larev je podobný jako u červotoče proužkovaného, trvá však déle – nejčastěji 2-3 roky v závislosti na teplotě, vlhkosti a druhu dřeva.

Výletové otvory dospělých brouků jsou rovněž kruhovité, ale větší než u červotoče Proužkovaného průměr 2,5-3 mm.

Červotoč umrlčí napadá dřevo, které je zabudováno ve stavbách již několik let.

Tesaříci (Cerambycidae)

Tesařík krovový (Hylotrupes bajulus)

Jedná se o nejvýznamnějšího technického škůdce dřeva, který napadá zabudované dřevěné konstrukce.

Brouk má ploché černé tělo, dlouhé až 25 mm. Na štítu jsou viditelné dvě lesklé skvrny. Na hlavě je poměrně výrazné, více či méně husté tečkování. Na rozdíl od jiných tesaříků má poměrně krátká tykadla, která nepřesahují polovinu délky těla. Krovky jsou lehce vypouklé, ke konci se postupně zužují. Samička má štít výrazně širší než sameček, ale je poněkud menší a má kratší tykadla. Liší se rovněž kladélkem umístěným na zadečku.

Dospělí brouci se vyskytují od května do září. Samička žije 3-4 týdny a klade okolo 12 dní celkem 80-200 vajíček. Vajíčka klade do trhlinek dřeva. Z vajíček se vylíhnou larvy. Larva tesaříka krovového je bílá, s hnědavou hlavou, délka larvy postupně roste a před zakuklením činí 19-22 mm.

Během svého vývoje larvy vyžírají dřevo a chodbičky za sebou zaplňují drtí a výkaly. Larvy většinou rozežírají povrchové vrstvy dřeva (bělové dřevo), při intenzivnějším napadení jsou však nuceny se zavrtat hlouběji a rozrušují tak i dřevo jádrové.

Vývojový cyklus je značně rozdílný, co se týče jeho délky, závisí na druhu dřeviny, teplotě prostředí, vlhkosti dřeva a dalších faktorech. Larvy v jádrovém dřevě se vyvíjejí mnohem pomaleji než ve dřevě bělovém a to vzhledem k jeho odlišnému chemickému složení. Doba vývoje kolísá mezi 2-10 lety, obvykle trvá vývoj 3-4 roky.

Po ukončení vývojového cyklu se brouk zakuklí těsně pod povrchem dřeva. Výletové otvory dospělých brouků jsou elipsovité o rozměrech 5-6 x 3-4 mm.

Vývoj larev může probíhat v krovech, trámech, ve skladovaném dříví, v plotech, v nábytku, podlahách, telegrafních tyčích atd. Tesařík krovový přednostně vyhledává starší neodkorněné dřevo, čerstvě poražené dřevo napadají jen vyjímečně.

Tesařík fialový (Callidium violaceum)

I v tomto případě se jedná o technického škůdce dřeva, který napadá zabudované dřevěné konstrukce.

Dospělí brouci jsou modře až fialově zbarvení, nohy, zadeček a tykadla jsou hnědá. Tykadla ani u samečků nedosahují délky těla.

Brouci se rojí hlavně v květnu a červnu. Z nakladených vajíček se vylíhnou larvy, které vyžírají v povrchové běli celé plochy a později se zavrtávají hluboko do dřeva. Larvy jsou bílé, hlava je rovněž bílá s pigmentovaným černým předním okrajem. Délka dospělé larvy je přibližně 25 mm šířka 6 mm.

Těsně před zakuklením se chodbičky larev obracejí k povrchu. Výletové otvory dospělých brouků obracejí k povrchu. Výletové otvory dospělých brouků jsou rovněž elipsovité, ale poněkud menší než u tesaříka krovového 4-6 X 2-3 mm.

Podobně jako tesařík krovový napadá přednostně neodkorněné dřevo, ale narozdíl od něj napadá i čerstvě poražené dřevo.

Tesařík obrovský (Cerambyx cerdo)

Tento druh tesaříka nenapadá opracované dřevo, napadá především starší nemocné stromy. Pro zabudované dřevěné konstrukce představuje tedy menší nebezpečí než tesařík krovový a fialový.

Dospělí brouci jsou velcí 25-50 mm. Je celý černý, krovky jsou ke konci červenohnědé, lesklé.

Vyskytuje se od května do července. Z nakladených vajíček se vylíhnou larvy, které nejprve hlodají v odumřelé kůře. V kůře přezimuje a teprve ve druhém roce svého vývoje larva začne vyžírat lýko i bělové dřevo. Vývojový cyklus většinou 3 roky. Požerkové chodby larev jsou poměrně široké.

Tesařík obrovský způsobuje méně technické škody, protože vyžírá dřevo až dovnitř a silně napadené stromy lze využít pouze na palivo.

Tesařík skladištní (Phymatodes testaceus)

Dospělí brouci jsou velcí 6-17 mm, zbarvení je velmi variabilní. Tykadla samečků jsou zřetelně delší než tělo, u samiček jsou kratší než tělo.

Brouci se rojí v červnu a červenci. Samičky kladou vajíčka do uhynulých nebo hynoucích dřevin, tesařík skladištní tedy rovněž nenapadá opracované dřevo. Larvy se vyvíjejí nejprve pod kůrou, v lýku a později pronikají i do dřeva.

Tesařík skladištní je hojný ve skladech, kde napadá neodkorněné dřevo. Vývojový cyklus trvá přibližně rok. Ve dřevě se rychle rozmnožuje a hlodá ve dřevě tak dlouho, až jej mění na prach.

Tesařík smrkový (Tetropium castaneum)

Dospělí brouci jsou velcí 9-18 mm. Tělo mají ploché. Základní zbarvení je černé s hnědými krovkami, je však velmi variabilní. Larva je mírně sploštělá, světle zbarvená. Dospělá larva měří 15-25 mm.

Ani tesařík smrkový nenapadá opracované dřevo a zabudované dřevěné konstrukce, napadá však pokácené neodkorněné dřevo i oslabené nemocné stromy.

Brouci se v přírodě vyskytují po celé léto. Z nakladených vajíček se vyvíjejí larvy, které se rychle prokoušou do lýka, kde vytváří nepravidelné široké chodbičky vyplněné drtí. Vývoj larev je velmi rychlý, trvá méně než jeden rok, přestože se přes zimu zastavuje. Výletové otvory dospělých brouků jsou široce oválné.

Stromy napadené tesaříkem smrkovým zvolna odumírají a výrazně se snižuje výtěžnost řeziva.

Konstrukční ochrana dřeva


Rozvoj biotických škůdců lze podstatně omezit řádnou údržbou a konstrukční ochranou, jejíž podstatou je zamezeni dlouhodobé vysoké vlhkosti dřevěných konstrukcí, to znamená, aby bylo dřevo uloženo v takové expozicí, ve které je působení biotických činitelů omezené nebo vyloučené. Ve stavbách se prakticky vždy jedná o zajištění takových podmínek, aby byla vlhkost dřeva nižší než kritická, pouze ve speciálních případech základových a vodních konstrukcí je podmínkou zachováni vlhkosti dřeva nad maximální kritickou vlhkostí.

V praxi to znamená omezit nebo zcela vyloučit zdroje vlhkosti, kterými mohou být užitková voda, dešťová voda, vlhkost v základech stavby, vlhkost v novostavbě, kondenzovaná voda apod.

Důležitá je již vlhkost zabudovaného materiálu. Pro každý druh materiálu používaného pro stavební účely - tedy i pro dřevo a aglomerované materiály na bázi dřeva je předepsaná jeho výrobní vlhkost. V průběhu transportu a uskladnění je třeba dbát na to, aby nedošlo ke zvýšení jeho vlhkosti. Zvýšení vlhkosti dřeva na volném prostranství může být způsobeno zemni vlhkostí a vysokou vlhkostí vzduchu. Proto je třeba řezivo před zabudováním prokládat a přikrývat foliemi. Před zabudováním by měla být elektrickým vlhkoměrem změřena vlhkost dřeva a v případě vysokých hodnot je třeba zajistit vhodným způsobem vysušení dřevěných prvků. Při umělém sušení je nutné zvolit správný sušící režim. Příliš rychlé sušení dřeva by mělo za následek deformaci dřevěných prvků, vznik hlubokých výsušných trhlin apod.

Dále je nutné zabránit dodatečnému zvlhnutí zabudovaných dřevěných konstrukcí. Zvlhnutí dešťovou vodou se zabrání vhodným konstrukčním řešením, např. dostatečným přesahem střechy, žlaby na dešťovou vodu apod. 

U dřevěných konstrukcí vystavených přímému dešti je nutné zabránit zatékání, udržování vody a umožnit její odtok. Velmi důležité je též pravidelně kontrolovat a udržovat ve funkčním stavu okapy a svodnice, střešní krytinu a omítky a zabránit tak zatékání do objektu, případně nežádoucímu vlhnutí dřeva, které je v přímém kontaktu se zdivem.

Vlhké a mokré prostory musí mít stálou možnost větrání za účelem snížení vysoké relativní vlhkosti vzduchu. Vysoká vlhkost je rizikový faktor zejména pro podlahy v nepodsklepených místnostech, kde se doporučuje kromě větrání násyp pod podlahou neprodyšně uzavřít např. polyetylénovou fólií.

Dalším nebezpečím je vlhnutí dřevěných konstrukcí při styku s jinými stavebními materiály, zejména se zdivem. Zabránit mu lze opět izolací foliemi. Vhodné je oddělit dřevo od stavebního materiálu (zdiva) vzduchovou mezerou. Např. při zabudováni stropních nosných trámů by měl mít vzduch k trámům přístup mezerou širokou alespoň 1-2 cm, a to seshora i z obou bočních stran. Ze spodní strany by měly být zhlaví nosných trámů podloženy podložkou z impregnovaného dřeva nebo izolovány od zdiva fólií.

Vlhnutí dřevěných konstrukcí způsobuje též kondenzovaná voda. Ke kondenzaci vody dochází na povrchu stavebních konstrukcí při nedostatečné tepelné izolací, klesne-li povrchová teplota konstrukce pod teplotu rosného bodu okolního vzduchu. Uvnitř stavebních konstrukcí dochází ke kondenzaci vody, jestliže přes jednotlivé vrstvy konstrukce není dostatečná difuze par. Ke kondenzaci par dochází často u střešních konstrukcí nad průmyslovými halami apod., které jsou vytápěny a konstrukce samotné nejsou dostatečně izolovány. Jako opatření se doporučuje použití parozábraných fólií, vhodný systém průduchů apod.

Ke srážení vody dochází též na tepelných můstcích . např. ocelových nosnících, kovových upevňovadlech. Voda může kondenzovat i na jiných studených plochách, se kterými přichází do styku teplý vzduch (např. studené vodovodní potrubí apod.). V takovém případě je třeba zabránit srážení vody vhodnou tepelnou izolaci.

Dokonalá izolace dřevěných konstrukcí od zdrojů vlhkosti je velmi důležitá. Jedná se o zásadní opatření proti napadení biotickými škůdci. Vlhkost dřeva zabudovaného ve stavbách by neměla ani krátkodobě převýšit kritickou hodnotu 20%. kterou stanovuje též ČSN EN 335-1 Třídy ohrožení dřeva a ČSN 49 0600-1 Ochrana dřeva - Základní ustanovení - část 1: Chemická ochrana.

Sanace dřevěných konstrukcí ve stavbách


Sanace při napadení dřevokaznými houbami

Stav dřeva napadeného dřevokaznými houbami nazýváme hnilobou. Hnilobu v dřevěné konstrukci je možné v zásadě likvidovat následujícími způsoby, případně jejích kombinací:

  • odstraněním výživného substrátu (dřeva)
  • použitím chemických látek toxických pro houby
  • umrtvení houby vysokou teplotou
  • působením ionizačního záření
  • působením mikrovlnného záření

K sanaci dřevěných konstrukcí ve stavbách napadených hnilobou se nejčastěji využívají první dvě možnosti - tj. odstranění napadeného dřeva a chemická ochrana fungicidními prostředky. Oběma způsobům, které ve většině případů provádíme společně, musí předcházet likvidace příčiny napadení hnilobou - odstranění zdroje vlhkosti a vysušení příslušného prostoru.

Sanace při napadení dřevokazným hmyzem

Platí obdobná pravidla jako při napadení dřevokaznými houbami (hnilobou). Pokud je dřevo poškozeno pouze dřevokazným hmyzem a napadení není aktivní, je sanace technicky jednodušší než v případě napadení dřevokaznými houbami.

Hloubkově rozrušené dřevo je rovněž nutné vyměnit, postačí však vyměnit pouze přímo postižené prvky, není nutné provádět výměny až za okraj viditelného napadení jako tomu je u dřevokazných hub.

V případě povrchového poškození dřevokazným hmyzem se většinou používá pouze osekání (otesání) povrchové rozrušené vrstvy až na pevné dřevo za předpokladu, že příslušný prvek je po tomto zásahu funkční a staticky vyhovující. Pokud jsou přítomny pouze výletové otvory dospělých brouků a jinak je dřevo pevné, není nutné ani osekání a postačí chemická ochrana příslušné konstrukce. 

Při poškození pouze dřevokazným hmyzem odpadá též sanace zdiva, odstranění násipu ze stropních konstrukcí apod.

Důležité je však zjistit zda je napadení aktivní (hmyz je přítomen ve dřevě a pokračuje v jeho destrukci, nebo není (hmyz již dřevo opustil, stav konstrukce se momentálně nezhoršuje).

Důkazem aktivního napadení je samozřejmě přímé nalezení larev, případně dospělých brouků v době jejich výletu, dále přítomnost pilinek pod napadeným dřevem, charakteristické zvuky ve dřevě, čerstvý požerek larev ve dřevě. Požerek larev je v případě aktivního napadení světle žlutý a sypký. V opačném případě uvedené příznaky chybějí, požerek larev je okrově zbarvený nebo až zahnědlý a více či méně celistvý až slepený.

V případě aktivního napadení je sanace obtížnější než při neaktivním napadení. Konstrukční zásahy nejsou nutné za předpokladu, že napadené prvky jsou ještě staticky vyhovující. V tomto případě se po odstranění (osekání, otesání) rozrušené povrchové vrstvy použije k ochraně dřeva vhodný přípravek s likvidační účinností proti dřevokaznému hmyzu. Přípravky se aplikují povrchově, při intenzivnějším napadení lze použít i technologii injekttáže.

Pokud se týče rozsahu a postupu při provádění preventivního ošetření dřevěných konstrukcí ponechaných ve stavbě při výskytu napadení dřevokazným hmyzem, platí prakticky stejné zásady jako při sanaci konstrukcí napadených dřevokaznými houbami.

Zásady chemické ochrany dřeva proti biotickým Škůdcům


Všeobecně-základní pojmy

Znehodnocení dřeva způsobují biotičtí a abiotičtí činitelé. K biotickým škůdcům dřeva patří v našich klimatických podmínkách bakterie, dřevokazné houby dřevokazný hmyz a dřevozbarvující houby (houby způsobující modrání a plísně); k biotickým činitelům patří povětrnostní vlivy (déšť,mráz,vítr,sníh,slunce), oheň a agresivní chemikálie.

Chemická ochrana dřeva se navrhuje až po vyčerpání všech možností konstrukčních opatření. Dřevo a nebo výrobky ze dřeva se chrání před (např. po těžbě, během dopravy, skladování) a nebo po zpracovaní. Dřevo se může chránit preventivně a nebo dodatečně. Chemická ochrana dřeva se dělí podle trvání ochranného účinku na krátkodobou a dlouhodobou.

Podle hloubky průniku ochranného prostředku do dřeva v radiálním a tangenciálním směru se rozlišuje impregnace:

  1. povrchová - průnik do 3mm od povrchu dřeva
  2. polohluboká - průnik od 3mm do 10mm od povrchu dřeva
  3. hluboká - průnik více než 10mm od povrchu dřeva

K ochraně dřeva chemickými ochrannými prostředky je možno použit těchto způsobů:

  1. impregnace postřikem a nátěrem
  2. impregnace máčením
  3. impregnace nanášením, ponořováním a poléváním
  4. impregnace teplo-studenou koupelí
  5. vakuotlaková impregnace
  6. vakuová impregnace
  7. impregnace tlakovědifusním způsobem

Způsob chemické ochrany dřeva se určuje podle:

  1. příslušné třídy ohrožení
  2. druhu dřeva
  3. sortimentu dřeva (surovina, polotovar, výrobek)
  4. požadované trvanlivosti chráněného dřeva v konkrétních podmínkách
  5. požadavků na ochranu zdraví lidí a životního prostředí

Podmínky ohrožení dřeva biotickými činiteli Nebezpečí ohrožení dřeva houbami třídy Basidiomycetes nastává tehdy, když vlhkost dřeva (i pouze přechodně) překračuje 20% .

Nebezpečí ohrožení dřeva houbami způsobujícími měkkou hnilobu (třídy Ascomycetes)nastává tehdy, když:

  1. dřevo je v trvalém styku se zemi a nebo vodou
  2. dřevo je zabudováno ve venkovním prostředí a v jeho trhlinách a spárách se usazují nánosy špíny

Nebezpečí ohrožení dřeva houbami způsobujícími modrání nastává tehdy, když je vlhkost povrchu dřeva vyšší než 22% (např. jako důsledek vysoké relativní vlhkosti vzduchu nebo kondenzující vodní páry). Optimální teplota pro rozvoj hub je 22ºC až 25ºC.

Nebezpečí ohrožení dřeva plísněmi nastává tehdy, když je vlhkost povrchu dřeva vyšší než 25% (např.jako důsledek vysoké relativní vlhkosti vzduchu nebo kondenzující vodní páry).

Nebezpečí ohrožení dřeva hmyzem nastává při vlhkosti dřeva nad 10% a teplotě nad 10ºC. Poškození dřeva biotickými činiteli závisí na jeho expozici.

Dřeviny s dostatečnou přirozenou trvanlivostí pro požadovanou třídu použití není nutné preventivně chemicky chránit. Informace o přirozené trvanlivosti dřevin jsou v ČSN EN 351-1,2.

Chemické ochranné prostředky

Vlastnosti ochranných prostředků

Chemické ochranné prostředky se používají pouze tam, kde je nevyhnutelná ochrana dřeva, a kde reálně uskutečnitelné způsoby fyzikální nebo konstrukční ochrany jsou málo účinné nebo je nelze použit.

Chemické ochranné prostředky na dřevo musí splňovat tyto základní vlastnosti:

  1. ochranné vlastnosti, a to fungicidní, insekticidní a nebo jejich kombinace; v případě potřeby i vlastností zabezpečující odolnost proti povětrnostním vlivům
  2. schopnost rychle a rovnoměrně vnikat do dřeva při vakuotlakových impregnacích i při beztlakových metodách napouštění za atmosférického tlaku
  3. nesmí zhoršovat mechanické a fyzikální vlastnosti dřeva
  4. vyhovovat toxickým a ekologickým požadavkům, především:
    - přijatelnou toxicitou pro savce
    - relativní neškodností chráněného dřeva pro člověka i životní prostředí
    - jimi chráněné dřevo nesmí ohrožovat životní prostředí po celou dobu služby
    - možnosti bezpečně likvidace chráněného dřeva po době jeho služby
  5. vykazovat potřebný rozsah použitelnosti:
    - v širokém pásmu teplot
    - v různých typech technologických zařízení

Chemické ochranné prostředky se definují formou typového označení, ve kterém je vyjádřena základní charakteristika o ochranném prostředku.

Typové označení je skupina symbolů zahrnujících:
- spektrum účinnosti prostředku
- použitelnost a vhodnost pro jednotlivé třídy použití
- způsoby aplikace

Na ochranu dřeva se mohou použít pouze chemické prostředky schválené z hlediska hygienického a ekologického a mají typové označení.

Symboly používané v typovém označení prostředku charakterizující jeho jednotlivé ochranné vlastnosti, které jsou stanovené zkouškami podle příslušných norem značí:
Ip ....preventivní účinnost proti hmyzu
FB .....účinnost proti houbám třídy Basidiomycetes
Fa .....účinnost proti houbám třídy Ascomycetes(způsobující měkkou hnilobu)
B .....účinnost roti houbám způsobujícím modraní
P .....účinnost proti plísním
D ..... ošetřené dřevo může být vystavené vlivu povětrnosti( bylo ověřeno polní zkouškou)
E .....ošetřené dřevo může být zabudované vextréních podmínkách v kontaktu se zemí nebo sladkou vodou (bylo ověřeno polní zkouškou)

Příklad:
Lignofix E-Profi ..... FB, Ip, 1, 2, 3, SP
Korasit CK...........FA, FB, IP, P, 1, 2, 3, 4, D, E, P

Prostředky vhodné k použití ve více než jedné třídě použití se klasifikují a označují číslem každé jednotlivé třídy, které vyhovují.

Používáním chemických ochranných prostředků na dřevo vyžaduje důkladnou znalost problematiky ochrany dřeva.

Označování ochranných prostředků

Obal prostředku musí být označen nebo k němu musí být přiloženy v průvodní dokumentaci minimálně následující údaje:

  1. název prostředku
  2. typové označení prostředku
  3. způsob aplikace
  4. zda může být prostředek překryt nátěrem
  5. druh dřeva, na které se může prostředek aplikovat
  6. další doplňková biologická účinnost
  7. minimální účinném množství podle třídy ohrožení, způsobu aplikace a druhu dřeva v g/m² nebo kg/m³
  8. výrobcem doporučené aplikační způsoby a množství nebo příjem ochranného prostředku
  9. českou značku shody
  10. bezpečnostní opatření a varovná poučení pro práci s prostředkem.

Zkoušení ochranných prostředků

Zjišťování účinnosti ochranných prostředků proti dřevokaznému hmyzu, dřevozbarvujícím houbám, dřevokazným houbám třídy Basidiomycetes a houbám způsobujícím měkkou hnilobu se provádí podle příslušných norem.

Injektáž

Injektáž je impregnace pomocí vývrtů a vpichů, která se používá při sanaci zabudovaných konstrukcí jak zdravých, tak částečně napadených biotickými škůdci. Do dřeva se vpichuje, popř. do předvrtaných otvorů vstřikuje nebo vtláčí ochranná látka, která penetruje do okolních částí dřeva. Vtlačení látky do otvoru je třeba provádět mírným přetlakem (pomocí čerpadla, tlaku vzduchu). Touto technologií lze docílit plného proimpregnování dřevěných prvků. Systém otvorů je třeba volit tak, aby se minimálně snížily mechanické vlastnosti dřeva a zároveň, se dosáhlo potřebného rozloženi impregnační látky ve dřevě. Rozteč vyvrtaných otvorů v podélném směru činí max. 100 mm, v příčném směru 30-50 mm. Hloubka otvorů se doporučuje min do 1/3 tlouštky prvku; průměr 5-10 mm.

Injektáž Injektáž

Tesařské práce

Primárním cílem u každého nového projektu, do kterého se pustíme, je najít pro našeho zákazníka ideální řešení a vyhovět jeho individuálním potřebám bez ohledu na to, jestli se jedná o klienta z řad majitelů soukromých rodinných domů nebo o soukromé či firemní vlastníky větších stavebních celků.

Prostřednictvím moderních stavebních technologií dáme architektonickým představám našich klientů hmotnou podobu, a to jak na základě již hotové (přinesené) projektové dokumentace, tak i námi vytvořeného originálního návrhu.

Ke každé zakázce, kterou realizuje naše společnost, přistupujeme komplexně a s ohledem na reálné potřeby klienta. Neomezujeme proto námi poskytované služby pouze na přípravu a vlastní realizaci zadané stavby, ale za samozřejmost pokládáme také zajištění demolice a demontáže stavby původní i následného odstranění vzniklého odpadu a stavební suti. Zprostředkujeme rovněž další stavebnické a řemeslné práce, které s právě realizovanou zakázkou souvisejí (zámečnické, klempířské, lešenářské a pokrývačské práce).